Z historie odborů
Odbory jsou organizací, která sdružuje zaměstnance soukromého i veřejného sektoru, a jejímž hlavním posláním je hájení jejich pracovních, sociálních a mzdových práv. Mají za sebou téměř 200 let historie, kdy bojovaly za obecné uznání a uzákonění svých svobod i práv. Nejdelší historii má odborové hnutí v Anglii, ve Francii, v USA, v Německu a v Rakousku-Uhersku.
První odborové organizace, tzv. trade-uniony, začaly vznikat v Anglii v první polovině devatenáctého století po zrušení zákonů, které zakazovaly zakládat dělnická sdružení. Jejich činnost se soustřeďovala převážně na otázky úpravy mezd a délky pracovního dne. Pro posílení svého vlivu se trade-uniony spojovaly do větších celků – svazů. Oficiální založení takových celků pak spadá do druhé poloviny devatenáctého století: v roce 1868 se konal první sjezd britských odborů, TRADES UNION CONGRES – TUC (existují dodnes). V USA, kde rovněž působily trade-uniony, byla v roce 1881 založena nejstarší americká odborová ústředna, AMERICAN FEDERATION OF LABOUR (AFL).
Ve Francii se objevovala od začátku 19. století sdružení vzájemné pomoci, která materiálně podporovala dělníky v době nemoci, nezaměstnanosti apod. Koncem šedesátých let 19. století se tvořily první odborové organizace, tzv. syndikáty, které se organizovaly podle výrobních odvětví (federací). V roce 1895 byla založena francouzská Všeobecná konfederace práce (CGT), která je také činná dodnes a např. v roce 2020 zorganizovala masivní protesty proti důchodové reformě.
V Rakousku-Uhersku byl důležitý rok 1870, kdy parlament schválil zákon o koaliční svobodě, umožňující právo na stávku, do té doby trestané vězením. Postupně vznikaly celostátní (celorakouské) odborové svazy. Samostatná česká odborová centrála byla založena v Praze-Karlíně v roce 1897 jako Odborové sdružení českoslovanské (OSČ, od roku 1918 československé), které se stalo rozhodující odborovou institucí až do druhé světové války.
Důležitým aktem pro zaměstnance bylo v roce 1918 po vzniku Československé republiky schválení zákona o osmihodinové pracovní době a zavedení podpory v nezaměstnanosti, na kterou měli nárok všichni nemocensky pojištění. V roce 1925 byla uzákoněna placená dovolená, a to pro všechny zaměstnance s výjimkou zemědělců a dělníků na sezónních pracích.
Velkým problémem pro odborová sdružení byly frakce a názorové trendy, usilující o jejich radikalizaci a zpolitizování. O svou nezávislost přišly české a slovenské odbory po druhé světové válce v socialistickém Československu (ČSSR), kdy byly zcela podřízeny státu. Jejich hlavními úkoly se staly akce ve vedoucí ke zvyšování produktivity práce, řešení výrobních problémů a trvalé zajištění hmotné a kulturní úrovně pracujících. Odbory se snažily plnit pozitivní funkce alespoň v sociální oblasti: stavěly jesle a školky, staraly se o závodní stravování a zejména rekreaci, která se stala jednou z nejviditelnějších činností.
Po roce 1989 se opět obnovily profesní odborové svazy, které na celostátní úrovni vytvořily Československou konfederaci odborových svazů a v rámci českých zemí Českomoravskou komoru (později konfederaci) odborových svazů – ČMKOS. Po vzniku samostatné České republiky se ČMKOS stala hlavním představitelem českého odborového hnutí.
V 90. letech podporovala ČMKOS evropskou integraci a přeměnu ekonomiky na tržní hospodářství. Prosazovala, aby transformace byla sociálně únosná, bojovala proti asociální politice, oslabování zákoníku práce, privatizaci zdravotnictví, školství a nespravedlivému daňovému zatížení zaměstnanců.
V roce 1990 vznikl z iniciativy pracovníků vysokých škol Vysokoškolský odborový svaz (VOS).
V rámci společenských změn se tehdy vysoké školy odpoutaly od ostatních částí školského systému vzdělávání a staly se samostatnými právními subjekty. Vznikl nový vysokoškolský zákon, definující nové prostředí a chod vysokých škol. Byly ustanoveny akademické senáty jako orgány zaštiťující demokratické akademické svobody. Jako nepolitická, kvalifikovaná, demokratická a respektovaná byla založena i odborová organizace pracovníků vysokých škol – Vysokoškolský odborový svaz. Sdružuje základní odborové organizace většiny vysokých škol v České republice a jejich jménem jedná na úrovni ministerstev a odborných vládních komisí. Spolupracuje s dalšími odborovými školskými organizacemi, zejména s Českomoravským odborovým svazem pracovníků školství, který zastupuje zaměstnance předškolních zařízení, základních škol a středních škol. VOS rovněž spolupracuje s vrcholnými orgány vysokých škol – Radou vysokých škol a Českou konferencí rektorů a koordinuje s nimi společný postup při prosazování požadavků vysokých škol na celostátní úrovni.
Vysokoškolský odborový svaz je také členem největší odborové centrály v České republice – Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS). Tato konfederace prosazuje zájmy členů ve vztahu ke státu, územním samosprávným celkům a zaměstnavatelům. Spolupracuje s odborovými centrálami v zahraničí a s mezinárodními institucemi.
Odbory dnes
Středem naší pozornosti je stále člověk, jeho pracovní a osobní potřeby a zájmy, kvalitní životní standard. Doba naštěstí pokročila, a tak dnes ve většině demokratických států jsou odbory všeobecně rozšířené, akceptované a institucionálně zakotvené. Fungují jako spojovací mechanismus mezi konkrétními hospodářskými a sociálními požadavky zaměstnanců a zaměstnavatelů. Formou kolektivního vyjednávání jednají například o vyšších mzdách a platech, lepších pracovních podmínkách nebo zaměstnaneckých benefitech. Mají důležitou roli v prosazování smysluplného dodržování pravidel bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (BOZP). Svým členům pak odbory nabízejí zejména v sociální oblasti další benefity, týkající se zdravotní oblasti, sportovního a kulturního vyžití a podpory rekreačních aktivit.
Základním právním dokumentem pro pracovněprávní oblast je zákoník práce, což je název zákona č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, naposledy novelizovaného zákonem 230/2024 Sb. ze dne 25. července 2024. Tam jsou řešena základní pravidla vzniku, trvání a skončení pracovního poměru, pracovní doba a doba odpočinku, bezpečnost a ochrana zdraví při práci, odměňování za práci, dovolená, péče o zaměstnance, právo na informování a projednání, oprávnění odborové organizace a další. Zákon také deklaruje rovné zacházení se všemi zaměstnanci a zákaz jakékoliv diskriminace. Odborové organizaci přiznává právo uzavírat se zaměstnavatelem kolektivní smlouvu, ve které je možné upravit mzdová nebo platová práva a ostatní práva v pracovněprávních vztazích.
A tím se dostáváme ke druhému důležitému dokumentu, který ovlivňuje zaměstnanecký život, kterým je kolektivní smlouva. Ta je výsledkem kolektivního vyjednávání odborů na pracovišti se zaměstnavatelem a upravuje některá nařízení zákoníku práce více ve prospěch zaměstnance než je obecně určeno. V kolektivní smlouvě lze sjednat např. delší trvání dovolené na zotavenou, zvýšené příplatky za práci ve dnech volna, příspěvek zaměstnavatele na stravování zaměstnanců, zaměstnanecké benefity, navýšené odstupné, specifické úlevy pro samoživitele nebo rodiče malých dětí. Kolektivní smlouva platí ze zákona pro všechny zaměstnance, tedy i pro ty, kteří nejsou členy odborů. Zaměstnanci mají právo předkládat podněty ke kolektivnímu vyjednávání o kolektivní smlouvě a mají právo být informováni o průběhu tohoto vyjednávání.
Ovšem může nastat situace, kdy se vyjednávání nedaří, většinou již na vyšší úrovni než té na pracovišti, místo partnerů na druhé straně jsou jen „hluší a slepí“, nereagující na jakékoli podněty a argumenty. Takový nevhodný a arogantní přístup může vést k závažné situaci přímo ohrožující např. zaměstnanost a životní úroveň zaměstnanců. Tehdy odbory organizují velká protestní shromáždění a v případě nutnosti využívají zákonného práva a vyhlašují stávku (nejčastěji proti rušení pracovních míst a s tím spojenému růstu nezaměstnanosti).
Protestní shromáždění již několikrát organizoval také Vysokoškolský odborový svaz a jeho základní organizace směrem k vládě a ministerstvu školství kvůli podfinancování vysokých škol. Bylo velmi potěšitelné, že tyto akce podporovala i vedení vysokých škol a jejich zástupci se jich zúčastnili. Na JAMU jsme např. společně protestovali 28. 3. 2023 v rámci celorepublikové akce Hodina pravdy, kdy došlo i na hodinovou stávku. Akce se účastnilo mnoho zaměstnanců, členů i nečlenů odborů a měla velkou mediální sledovanost. S jakým výsledkem? Je potřeba si říct, že protestní akce nejsou hokejový zápas, takže se neprodlužuje, nejsou nájezdy na bránu, jen aby byl pouze jeden vítěz. Při těchto akcích jde hlavně o to, aby si demokraticky zvolení kolegové toho času „nahoře“ uvědomili, že zaprvé ti „dole“ jsou rovněž živé lidské bytosti se svými životními potřebami a nároky a zadruhé, že „nahoře“ nebudou věčně. Proto je někdy potřeba zvýšit hlas a rozvířit prach ulice. Jestli si myslíte, že to odboráře hrozně baví, tak jste na velkém omylu. Stres to bývá veliký, ale každý nemůže doma na pohovce čekat, až problémy za něj vyřeší někdo jiný. Výsledek pak bývá nejčastěji nerozhodně, kdy se vyjednávání obnovuje a pomalu se dochází k oboustranně přijatelnému kompromisu (nepřidáme tolik a hned, ale přidáme).
Z dalších protestních akcí z nedávné doby stojí zato připomenout výzvu ČMKOS Stop levné práci, kdy odbory vyzvaly k takovým mzdovým a platovým podmínkám, které by pracujícím zajistily důstojný životní standard a Petici proti propouštění bez udání důvodu, která se ohrazovala proti oslabování pozice zaměstnance a navýšení hrozby jeho možné diskriminace na trhu práce.
Odbory věnují také velkou pozornost sociální oblasti a pomáhají lidem v obtížných životních situacích, např. na podzim 2024 finančně pomáhaly členům postiženým záplavami.